Recept na udržitelné cestování se s přibývajícím počtem turistů v praxi stále proměňuje a dilemat s ním spojených neubývá. Může však být také velice jednoduchý: stačí se vzdát komfortu a otevřít se autentičnosti. Nezapomínat, že poptávka vytváří nabídku a že je pouze na nás, co a jak dlouho nám budou konzumní společností nedotčená místa nabízet. 

Pokud není město Leh, buddhistické centrum severoindického regionu Ladakh, právě pod sněhem, a tudíž odříznuté od zbytku světa, proudí sem průvody turistů. Během čtyř měsíců v roce, od července do září, se pro turisty otevře nejen cesta z jihu, ale také všechny restaurace, kavárny, hotely, guesthousy i obchody. Svůj stánek tu má třeba obchodník, který se nám pokouší prodat šátek z pašmíny. Pochází z muslimské části Kašmíru, v létě pracuje v Ladakhu a na zimu přesouvá své zboží do Goa — přímořského turistického centra. Tibeťan v dalším obchůdku zas žije po zbytek roku v Daramašale.

Uličky v Lehu jsou uzoučké, některými neprojedou ani dvě auta vedle sebe. Ale i tak je jich tu víc, než byste si přáli ve výšce 3500 metrů nad mořem, kde se i bez nich nedostává kyslíku. Znečištění v tomto městě mezi vysokánskými kopci dosáhlo takových rozměrů, že místní nosí na obličejích masky. „Znečištění v celém Ladakhu se zhoršuje kvůli rostoucí populaci, počtu turistů a armádních pracovníků,“ uvádí místní přírodovědec Tsering Stobdan. Situace se zhoršuje i vlivem závislosti Lehu na vnějších zdrojích — především ovoci a zelenině, které se sem musí dovážet, tím spíše, že sem přijíždí čím dál více turistů.

Ti si často stěžují, že jim tu chybí teplá voda. Rozumím jim — hlavně v noci je tu opravdu zima. Zároveň si ale nelze nevšimnout místních mužů, kteří tu každý den, i několikrát, tlačí vozíky s obrovskými sudy plnými vody a dopravují je do restaurací a hotelů. „Voda je už teď v Lehu problém,“ říká zaměstnanec jedné z cestovních agentur. Splachovací záchod tu nečekejte — jste v horách, navíc v Indii.

Rostoucí turismus

Dle Světové organizace OSN pro turismus (UN World Tourism Organisation, UNWTO) vycestovalo v roce 2015 za hranice svého státu alespoň na jednu noc téměř 1,2 miliardy turistů, což je zatím nejvyšší počet v historii. Nejvíc jich cestovalo do evropských zemí, následuje Asie a Pacifik, pak Severní a Jižní Amerika, Blízký východ a africké země.

barma, mjanmarsko, myanmar, jazero inle, cestovanie

Rybáři na Jezeře Inle v Barmě dnes místo rybaření pózují pro turisty.

 

„Obrovský nárůst turistického sektoru přispívá k ekonomickému růstu i vytváření pracovních pozic v mnoha částech světa,“ komentuje tyto statistiky generální sekretář UNWTO Taleb Rifai. Ani to ale často nevyváží fakt, že navštívená místa se s příchodem turistů mění a změna nemusí být nevyhnutelně pozitivní. „Co se týká negativních dopadů, turismus značněpřispívá ke změnám klimatu, svůj podíl má i na poklesu biodiverzity, poškozování ovzduší, půdy i vod. Vzniká totiž infrastruktura, která by jinak neexistovala,“ vyjádřila se v rozhovoru pro časopis Rozvojovka Martina Pásková z Katedry rekreologie Univerzity v Hradci Králové. „Turistické areály mění, vizuálněznečišťují krajinu. Navíc investoři kvůli nim zabírají životadárnou půdu, čímž mimo jiné narušují i vodní režim. Kvůli globalizaci kultur vyvolané nebo umocněné turismem dochází ke snižování etnické rozmanitosti, autenticity kultur či přechodu místních obyvatel k nezdravému životnímu stylu,“ jmenuje několik negativních aspektů dovolenkování i dlouhodobého cestování. Některé dopady turismu na životní prostředí i místní komunity jsou zřejmé již na první pohled. Znečištění nebo rozestavěné hotely vidíte a cítíte okamžitě. Naproti tomu to, že v komunitě zanikají vlivem západní kultury tradice, odpozorujete jen stěží, pokud se na místo nevracíte pravidelně nebo se důkladně nevyptáváte.

Svoboda a odpovědnost

Mnoho lidí si dnes může dovolit letět na opačný konec světa na exotickou dovolenou. Často to ale dělají, aniž by se zajímali o to, co se v cílové zemi vlastně děje. Vidina azurového moře a bílých pláží nebo jízdy na slonech je přirozeně vzrušující. Co když ale ta krásná pláž kdesi v Barmě vznikla za cenu toho, že odtud vystěhovali místní lidi? A co když slony život v zajetí a každodenní vožení turistů nebaví tak jako nás? Pokud jste viděli film Milionář z chatrče, víte, že nic nemusí být černobílé. Především ne v zemích, o nichž moc nevíme a do nichž se přijdeme na dva týdny opálit a nadchnout pro exotiku. Mnohde nefungují věci tak jako u nás — v zemi relativně svobodné. Mít alespoň základní informace o tom, jaký režim v cílové zemi vládne nebo jaká je tu životní úroveň, nám může pomoci zorientovat se a vyhnout se situaci, kdy podporujeme něco, s čím nesouhlasíme.

Indonésie, Indonézia, Flores, ostrov, tkanie

Místní se rádi pochlubí tím, co umí, a třeba vás to i naučí. Všechny ženy ve floreské vesnici Karo umějí tkát.

Pomalu se otevírající Barma dlouho byla a tak trochu ještě pořád je ukázkovým příkladem výše řečeného. Autoritativní režim uzavřel tuto zemi před turisty na celé dekády. Ti, kteří se do země dostali, mohli využívat pouze vládní, tedy armádní zařízení, což automaticky znamenalo podporu režimu. „V některých zemích, jako je Barma, je těžké rozeznat, koho vlastně podpoříte tím, že se ubytujete v obyčejném hotelu nebo si koupíte lístek na vlak. Hodně hotelů i železnice patří vládě, jejíž politika je diskutabilní,“ říká Ivana Grešlíková, cestovatelka, jež tráví již třetí rok na cestách a s přítelem Giannim se živí psaním blogu o odpovědném cestování Nomad Is Beautiful.

Vedle politické situace nebo historie se hodí seznámit se také alespoň se základními místními zvyklostmi. „Pokud cestujeme do země s úplně odlišnou kulturou, než je ta naše, hodně studujeme, komunikujeme s jinými blogery a cestovateli, kteří tam byli, a ptáme se jich na zvyky, aktuální situaci, čemu se vyhnout,“ radí Ivana, jak zjistit informace před cestou.

Dobré je vědět o kulturních odlišnostech, například o tom, že v Indii se jí jenom pravou rukou nebo že během Ramadánu Indonésané od úsvitu do západu slunce nejí. Ušetříte si tak cestovatelské faux pas, ale dáte také místním najevo, že jejich kulturu respektujete. A kde se o těchto detailech dozvědět? „Snažíme se pochopit novou zemi přes kontakt s místními, ne prostřednictvím knižních průvodců, jež mnohdy lákají k tomu, aby cestovatelé vyhledávali ve světě, co je trendy, nikoliv to, co jim přinese autentické zážitky s jinou kulturou,“ doplňuje Ivana.

Je libo autentičnost?

Zatímco o životním prostředí dané destinace se můžeme leccos dočíst ze zdrojů, o životě odlišné kultury obvykle nevíme moc ani v případě, že jsme si mnohé nastudovali. Některé věci se dají naučit jen společným životem, na základě pozorování a respektu. „Důležité je si s pokorou uvědomit, že žádný národ, kultura a příroda nejsou méněcennější než místo, odkud pocházíme. Právě na základě porovnávání, hodnocení a domněnek se snadno můžeme na cestách nadřazovat a cítit se být dokonalejší než lidé, se kterými se setkáváme,“ zdůrazňuje Ivana Grešlíková.

kambodža, trh, jedlo, ázia, cestovanie

Chutnou snídani najdete v Kambodži lehce na místních trzích, nemusíte chodit do luxusních restaurací.

Pokouším se představit si Leh před patnácti lety (a možná by to ani nemuselo být tolik), kdy tu nejezdila auta a Kašmířané neměli komu prodávat své šátky. Možná by se sem stačilo podívat v zimě, kdy se všichni obchodníci vystěhují a turisté sem nemají proč jezdit. Tedy důvod by měli — v Ladakhu se během zimy koná několik spirituálních festivalů a zima také představuje příležitost zažít opravdový život v horách. Ale zrovna to není žádný med, soudě dle vyprávění místních.

Zima je tu velmi chladná a lze ji přežít jen se zásobami potravin, které si místní vytvoří během září. „Většina Ladačanů se v tomto období stěhuje do spodních částí domu, ke zvířatům, kde je teplo,“ vysvětluje jeden z místních. V tradičních domech Ladačanů se netopí, pokud se nevaří. I tak je ale teplo jenom v kuchyni. V některých vesnicích úplně zamrzne voda, takže lidé jsou tu závislí na dovážkách, které přicházejí každých několik dní. Denní strava je dost jednotvárná — na variace nezbývá prostor, protože tisíce nákladních aut, jež dovážejí ovoce a zeleninu z jihu, se sem v zimě pro závěje sněhu nedostanou.

Takové místo jistě láká k návštěvě mnohem méně než horské městečko s kavárnou a wi-fi připojením, kde si můžete nakoupit pečivo v německé pekárně nebo si dát těstoviny v italské restauraci a na každém kroku máte cestovní kanceláře, které vám zařídí ty nejlepší zážitky — výlety do velehor, k jezerům, na raftu mezi majestátními skálami… Nebylo by ale lepší, kdybychom se jako turisté jezdili dívat na skutečný život a nesnažili se ho měnit ve jménu svého pohodlí?

Turismus soužití

„Jediná možná cesta k udržitelnému turismu je ta, že návštěvník plněakceptuje místní životní prostředí a využívá pouze tu infrastrukturu, která tam je — spí u místních, jí jejich jídlo, smíří se s úrovní dopravy a sleví z hygienického komfortu,“ myslí si Martina Pásková. Pokud bychom jako turisté žádali naprostou autentičnost a zároveň komfort, na jaký jsme zvyklí z domu, můžeme být buď zklamaní, nebo, pokud nás bude hodně, začneme měnit podobu místa a autentičnost se časem vytratí, ustoupí komfortu.

Kogi, kolumbia, kmeň, mimo civilizácie

Především úplně odlišné kultury s odlišným způsobem života je nutné respektovat, pokud nechceme, aby jejich způsob života zanikl. Děvčata z kolumbijského kmene Kogi, ke kterému se dostanete jen s povolením nebo na pozvání.

Především úplně odlišné kultury s odlišným způsobem života je nutné respektovat, pokud nechceme, aby jejich způsob života zanikl. Děvčata z kolumbijského kmene Kogi, ke kterému se dostanete jen s povolením nebo na pozvání.

„Turismus soužití“ je koncept, který nepotlačuje aktivity místních, ale pomáhá je rozvíjet formou tradičního využívání půdy. „Je zde snaha stabilizovat praktiky, které se jeví jako udržitelnější než rozvoj založený na překračování a degradování regenerační kapacity ekosystému. Mezi tyto praktiky patří třeba preference keramiky, léčivých rostlin, přírodního hnojiva, a dále hlíny, dřeva a kamení ke stavbě domů a plotů,“ vzkazuje Martina Pásková z Nikaragui, kde v době, kdy byl rozhovor pořízen, pracovala v Geoparku Rio Coco.

Takovéto komunitě zbývá i prostor pro turisty, avšak ti jen sdílejí denní aktivity místních, pomáhají s nimi. „Žijí s nimi v domě, sázejí a sklízejí kukuřici, fazole, zpracovávají je, nosí společně s domácími vodu ze studny, sbírají dřevo, připravují jídlo. Místní je ve volných chvílích provedou po okolí, po jeskyních, lagunách, kopcích. Poví jim vše o zvířatech, stromech, bylinkách, různých typech hlíny, které používají, vysvětlí, jak je používají, jaké legendy se o nich povídají,“ vysvětluje Martina Pásková.

akha, thajsko, cestovanie, zodpovedné

Členka kmene Akha ze severu Thajska vysvětluje tradice kmene ve vesnici Ban Lorcha, která je dnes jakýmsi skanzenem kultury tohoto kmene.

Bydlení s místními představuje jeden z kroků k udržitelnému rozvoji — podpoříte díky němu komunity a naučíte se hodně o jejich způsobu života. Takovéto bydlení ale musí mít svá pravidla, aby fungovalo s ohledem na obě strany. „V Rio Coco se nedoporučuje překročit počet poloviny členů domácnosti nebo komunity. Takže pokud je jich v domě osm, neměli by hostit více než čtyři turisty,“ říká Pásková.

Takováto síť tzv. homestayů vznikla i na indonéském ostrově Flores. Členové komunity, tedy vesnic, si sami vybrali, zda se chtějí či nechtějí zapojit. Domluvili se společně na standardech, které musí splňovat domy, jež budou turisty hostit. Musí mít čistě povlečené postele, alespoň turecký záchod a moskytiéru. Peníze, které vesnice z turismu získají, využije z větší části hostitelská rodina, zbytek si rozdělí komunita. Další regulace však zatím neexistuje. A tak když jsem se ptala ve vesnici, kde se několikrát denně chodí pro vodu do studny vzdálené asi tři kilometry, co plánují s penězi udělat, odpověď zněla jednoznačně: „Postavit víc pokojů pro turisty“.

„Důležité je, aby komunity nedělaly nic speciálně pro turisty, vše musí dělat pro svou rodinu a okolí, a pokud se některým turistům takovýto autentický zážitek líbí, tak jim ho nabídnout — nic víc a nic míň. Komplementární příjem od turistů pak musí využít na rozvoj své rodiny a komunity, ne na aktivity a zázemí pro turisty. Jedině tento způsob turismu je nepřeválcuje,“ upozorňuje Martina. „Je nutné, aby místní obyvatelstvo bylo natolik sebevědomé, že odmítne cokoli turistického, co na dané místo nepatří. Jinak dochází doslova ke vzniku druhých světů. Musíme myslet na to, že poptávka tvoří nabídku,“ doplňuje v rozhovoru pro Rozvojovku.

Zmenši se a uzraj

V méně rozvinutých zemích je zmíněné zdravé sebevědomí často nedostatkovým zbožím. Proto záleží z velké části na nás, zda budou tamější lidé pociťovat poptávku po luxusu, nebo po autentičnosti. Zda budeme otevření všemu novému, dívat se na lidi jako na individuality, a ne je hodnotit z nadřazené pozice. Pro udržitelné cestování musí být člověk zralý. Také se ale díky němu může zralým stát. Udržitelné cestování nám samotným může přinést ještě mnohem víc než komunitám, ve kterých se ocitneme.

(Článok pôvodne vyšiel v časopise Sedmá generace. Čítajte viac z časopisu tu.)